Antonín Mikšík

„V 83. roce jsem jel do Žabčic na muziku. První ročník v 82. kdy jsem byl ještě na vojně, v pohodě proběhl. 83. byl taky povolenej, ale dvě hodiny před koncertem ho zakázali. Přijely tam davy lidí a už to bylo obstoupený policajtama a obuškama nás nahnali zpět do vlaku. S kamarádama jsme dojeli do Brna a šli do hospody na Střelnici. Louka, sluníčko, na kytary se hrálo, prostě paráda. Najednou tam přijela hromada antonů, vyskákali policajti s obuškama a psama bez náhubků. Začali nás tam řezat. Mě tam taky pokousal policejní pes. Bylo to dost drsný. To byl můj první tvrdej náraz s realitou.“

„Organizoval to Janek (Jan Soldán – pozn. autora). Byla to už druhá akce. Předtím tam měl svou svatbu a ta proběhla v klidu. Na tu druhou přijely antony s policajtama a psama. Sbalil mě tam nějakej policajt, protože věděl, že mám foťák. Po kapsách jsem měl filmy, tak jsem si říkal, že je to v pytli. Chtěl, abych vytáhl film, tak jsem ho vymotal a osvítil. Tak hned, že půjdu do antonu. Zeptal jsem se, jestli se můžu vyčurat, nebo se v antonu počurám. Poslal mě k plotu. Viděl jsem, že mají problémy s dalšími lidmi, a zmizel jsem dírou v plotě a šel na nádraží. Hromada lidí tam čekala na vlak a za chvíli tam znovu přijeli se psama. S jedním kámošem, co hrál v kapele Povinná slepota, jsme utekli přes louku do lesa. Na zádech táhl baryton saxofon, ale nemohl s tím utíkat a strčil to do nějakého křoví. Viděli jsme, že za námi se psama utíkají. Bylo to jak z nějakýho blbýho ruského filmu. Utíkali jsme lesem přes kaluže, aby ztratili stopu. Když nad tím teď přemýšlím, tak mi to přijde srandovní. Nedostali nás, ale ten baryton saxofon asi objevili a zabavili, protože už jsme ho nikdy nenašli.“